Lockheed F-104 Starfighter

F-104 Starfighter
Lockheed F-104A Starfighter jednotky 83. FIS, Hamilton AFB, Kalifornie, 1958
Určení	stíhací letoun
Původ	Spojené státy americké
Výrobce	Lockheed Corporation
Šéfkonstruktér	Clarence L. "Kelly" Johnson
První let	4. března 1954 (XF-104)[1]
Zařazeno	20. února 1958
Vyřazeno	1975 USA 2004 Itálie
Charakter	vyřazen
Uživatel	Letectvo Spojených států Luftwaffe Japonské letectvo Turecké letectvo
Vyrobeno kusů	2 578 ks
Cena za kus	1,42 milionu USD
Vyvinuto z typu	Lockheed XF-104
Varianty	Lockheed NF-104A Canadair CF-104 Aeritalia F-104S
Další vývoj	Lockheed CL-1200/X-27 Lockheed CL-288
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lockheed F-104 Starfighter byl americký jednomotorový nadzvukový přepadový stíhač, který byl během studené války široce nasazován jako stíhací bombardér. Zpočátku byl vyvíjen jako denní stíhač, ale ke konci 60. let byl vyvinut ve stíhací letoun pro každé počasí. Společnost Lockheed ho původně vyvíjela pro americké letectvo (USAF), ale byl později vyráběn v několika jiných zemích a mimo Spojené státy se dočkal větší služby. Patřil mezi letouny stovkové série („Century Series“) a od roku 1958 do roku 2004 byl ve službě u letectev více než tuctu zemí. Jeho konstrukční tým vedl Kelly Johnson, který se podílel i na vývoji letounů jako Lockheed P-38 Lightning, Lockheed U-2, Lockheed SR-71 Blackbird a dalších z této společnosti.^[2]

F-104 stanovil řadu světových rekordů, včetně rychlostních a výškových. Jeho úspěch byl narušen úplatkářskými skandály firmy Lockheed, ve kterých byl uplácen značný počet politických a vojenských osob v různých zemích, aby ovlivnil jejich úsudek a zajistil několik kupních smluv, což v Evropě a Japonsku způsobilo velké politické spory.

Špatný bezpečnostní záznam Starfighteru se také přenesl do očí veřejnosti, zvláště v německé Luftwaffe. Stíhací eso Erich Hartmann, kvůli jeho otevřenému odporu vůči výběru letounu F-104^[3] odešel z Luftwaffe do předčasného důchodu.^[4] Kvůli velkému počtu havárií se smrtí celkem 115 německých pilotů v 60. letech 20. století dostal přezdívku „létající rakev“.^[5][6] Na firmu Lockheed podalo žalobu 32 německých vdov po zesnulých pilotech. Firma Lockheed jim vyplatila rekordní odškodnění, omluvy se ale od nikoho nikdy nedočkaly.

Konečnou produkční verzí stíhacího modelu byla Aeritalia F-104S – stíhač pro každé počasí navržený společností Aeritalia pro italské letectvo a vybavený radarem naváděnými raketami AIM-7 Sparrow. Uvažovalo se o pokročilé hornoplošné verzi F-104, známé jako CL-1200 Lancer, ale zůstalo pouze u makety.

Letoun byl typický svým vysokým zrychlením, stoupavostí, krátkými a tenkými nešípovými nosnými plochami; nadzvukovou rychlost měl povolen pouze s přídavnými nádržemi nebo střelami na konci křídla. Starfighter pro svůj provoz vždy potřeboval kvalitní letiště.